Cesta do nitra duše.

Mé oči nepodlehly temnotě večera, zato má duše ano. Řekl jsem si, že se podívám hlouběji, než kdybych koukal do zrcadla a říkal si: "Kdo jsem?". Zavřel jsem oči a vydal se na průzkum mé duše.
Bylo tam temno. "Jsem moc hluboko," řekl jsem si a pokračoval jsem temnou uličkou. Skrz strop prosvítaly jemné paprsky světla a po obou stranách, levé i pravé, stálo mnoho dveří. Žádné zatáčky nebo chození v kruzích, dál jsem mohl pokračovat jen vpřed...
Nad každými dveřmi visely nápisy: RADOST, SMUTEK, ZLOBA,... Po chvilce mě jejich čtení přestalo bavit, ale vyskytovala se jich tam spousta... Nezajímaly mě.
Přidal jsem na rychlosti, hledal cestu ven... Zarazil jsem se. "Je tohle to, co chci? To, co skutečně hledám? Útěk od sebe samého?" Z ničeho nic se z jedněch dveří ozvalo pár mrazivých výkřiků... Usmál jsem se... "Jsem blázen," řekl jsem si a dál pokračoval v cestě vpřed.
Po delší době jsem došel na konec. Byly tam obrovské dveře. Největší ze všech, ale také nejvíc zabezpečené - chránily je tři obrovské zámky o velikosti knihy. Až tady jsem si uvědomil, že žádné z předchozích dveří nebyly zamčené. Podíval jsem se nad dveře, abych si přečetl nápis - věděl jsem, s jakými dveřmi mám co do činění, ale asi jsem jen doufal, že když si to přečtu, tak něco pocítím: strach, úzkost, štěstí, cokoliv. Bohužel, má tvář zůstala chladná.
Zámky se otevřely, má duše, má pravidla. Otevřel jsem mohutné dveře a rozhlédl se. Koukal jsem do obrovské místnosti, byla avšak prázdná a temná. Vstoupil jsem do ní a zavřel za sebou, rozhlédl se a řekl si: "Láska. Tak málo jsem jí měl a přesto mi ona nejvíc ublížila."
Byl to divný pocit. Obrovská, až nepředstavitelná místnost a přesto tak prázdná. Ani smítko prachu, ani šepot závanu větru.
Šel jsem doprostřed a podíval se nahoru. Byla tam maličká dírka, skrz kterou prosvítal tenoučký, zato silný paprsek světla. Vzdechl jsem, sedl si na zem, vytáhl cigaretu a zapalovač, zapálil si a vyfoukával dým do paprsku světla. Podíval jsem se na dveře, poté na strop a přemýšlel.
"Jak by to tady vypadalo, kdybych cítil oboustrannou lásku? Bylo by to tu plné květin? Nebo nábytku? Nebo bych měl být tady zavřený já sám, abych dokázal žít a milovat, když vím, že jsem schopen lásky, jen jí není komu dát, aby byla skutečná, nehynoucí, oboustranná..."
Něco mě v přemýšlení vyrušilo a vzápětí jsem si uvědomil, co jsem slyšel... Někdo klepal...