Cesta do nitra duše.

Mé oči nepodlehly temnotě večera, zato má duše ano. Řekl jsem si, že se podívám hlouběji, než kdybych koukal do zrcadla a říkal si: "Kdo jsem?". Zavřel jsem oči a vydal se na průzkum mé duše.
Bylo tam temno. "Jsem moc hluboko," řekl jsem si a pokračoval jsem temnou uličkou. Skrz strop prosvítaly jemné paprsky světla a po obou stranách, levé i pravé, stálo mnoho dveří. Žádné zatáčky nebo chození v kruzích, dál jsem mohl pokračovat jen vpřed...
Nad každými dveřmi visely nápisy: RADOST, SMUTEK, ZLOBA,... Po chvilce mě jejich čtení přestalo bavit, ale vyskytovala se jich tam spousta... Nezajímaly mě.
Přidal jsem na rychlosti, hledal cestu ven... Zarazil jsem se. "Je tohle to, co chci? To, co skutečně hledám? Útěk od sebe samého?" Z ničeho nic se z jedněch dveří ozvalo pár mrazivých výkřiků... Usmál jsem se... "Jsem blázen," řekl jsem si a dál pokračoval v cestě vpřed.
Po delší době jsem došel na konec. Byly tam obrovské dveře. Největší ze všech, ale také nejvíc zabezpečené - chránily je tři obrovské zámky o velikosti knihy. Až tady jsem si uvědomil, že žádné z předchozích dveří nebyly zamčené. Podíval jsem se nad dveře, abych si přečetl nápis - věděl jsem, s jakými dveřmi mám co do činění, ale asi jsem jen doufal, že když si to přečtu, tak něco pocítím: strach, úzkost, štěstí, cokoliv. Bohužel, má tvář zůstala chladná.
Zámky se otevřely, má duše, má pravidla. Otevřel jsem mohutné dveře a rozhlédl se. Koukal jsem do obrovské místnosti, byla avšak prázdná a temná. Vstoupil jsem do ní a zavřel za sebou, rozhlédl se a řekl si: "Láska. Tak málo jsem jí měl a přesto mi ona nejvíc ublížila."
Byl to divný pocit. Obrovská, až nepředstavitelná místnost a přesto tak prázdná. Ani smítko prachu, ani šepot závanu větru.
Šel jsem doprostřed a podíval se nahoru. Byla tam maličká dírka, skrz kterou prosvítal tenoučký, zato silný paprsek světla. Vzdechl jsem, sedl si na zem, vytáhl cigaretu a zapalovač, zapálil si a vyfoukával dým do paprsku světla. Podíval jsem se na dveře, poté na strop a přemýšlel.
"Jak by to tady vypadalo, kdybych cítil oboustrannou lásku? Bylo by to tu plné květin? Nebo nábytku? Nebo bych měl být tady zavřený já sám, abych dokázal žít a milovat, když vím, že jsem schopen lásky, jen jí není komu dát, aby byla skutečná, nehynoucí, oboustranná..."
Něco mě v přemýšlení vyrušilo a vzápětí jsem si uvědomil, co jsem slyšel... Někdo klepal...

Já...

Já ? Kdo sem ? Sem nikdo.. Sem živoucí stín, sem chodící bolest, potulní smrt... Každý den procházím světem a vidím bolest a utrpení bez konce a bez štěstí... Dívám se na hloupost lidí a jak sou zaslepeni, jako slepci.. Sem jediný kdo chodí na světe s otevřenýma očima. Jediná věc na světe co bych chtěl ? Nevědomost.. Chtěl bych být slepí jako ostatní a koukat na svět s růžovými brýlemi... Bez brýlí je svět jako peklo, chci brýle.. Potřebuji je... Musím kvůli tomu umřít ? Kéž by šlo žít bez srdce... Kéž bych si ho mohl vyříznout z hrudi, dokázal bych to i lžičkou. Otázka zní.. Jak se cítím ? Cítím se osaměle... Cítím se jako titán jež drží zemi ale který nic neovlivní, připoután řetězy k planete jež cítí jak po něm lidé šlapou, plivou.. Mé paže sou až moc silné, až moc dlouho dokážu držet tuhle planetu, až moc dlouho dokážu nato všechno se dívat, můj bratr smrt mě má jako posledního na seznamu, proč ? Sám nevím, asi proto že sem jeho bratr, smrt.. Jeto člověk který otevřel oči ? Je stejný jako já? Kdo ví... Vím jen to že v tomhle peklu budu dlouho.. Budeme tady všichni a jen já uvidím co se děje... Jen já u toho budu trpět a svíjet se v mukách jež zažívám každý den.. Ale i v té bolesti podléhám naději.. Naději že všechno bude dobré a najdu ztracené růžové brýle, ale už nechci myslet na nic.. Chci se dostat do limba a nemyslet, nemyslet na dnešek a ani na zítřek, proč taky ? Bavilo by mě to kdybych žil, ale trpím když jen přežívám.

Bolest

Bolest jež je všude kolem nás.. Bolest která je viděna každý den, bolest která chce být viděna není bolest, ta skutečná je uvnitř každého z nás, vevnitř v bolesti je pravda.. Ta bolestivá pravda s kombinací naších životů a neštěstí nás všechny sžírá, sžírá nás to že o naši bolesti nemůžeme nikomu říci? Nebo to že s tím musíme žít každý den, každou sekundu svého života až do naší smrti? V posledních vteřinách svého života si uvědomíme... Že naše bolest umře s námi a že ta bolest co v nás hnila a pronásledovala nás celou tu dobu... Mizí, mizí spolu s naším životem... I ta bolest stála celý život při nás, plakala s námi, radovala se s námi i když to byla bolest. Nevím jak vy... Ale je mi líto že ta bolest odchází s námi, přece jen.. Jeto věc, která nám v živote pomáhala a ničila zároveň, ale hlavně která... Byla s námi i v těch nejtěžších momentech našeho života a u které jsme věděli že nás nikdy neopustí.. Jako náš věčný kamarád kterého nemáme rádi i když zato nemůže... Ale je při nás vždy, když ho potřebujeme.

Zlí pohled na věc

Proč vidím vše tak zle? Jelikož má duše se vydala na cestu pravdy... Ta je špatná... Proč, ptáš se? Byť cesta lží je krásna, s láskou se poslouchá jelikož lež nám ukazuje svět krásnějším místem a schovává skutečnost jež je zlá a trnitá... Ano.. Trnitá je cesta pravdy a tou cestou necestou se vydala má duše ač vidím pravdu tak mé oči krvácejí a srdce pláče... Ačkoliv je pravda spravedlivá a bolestivá jeto ta správná cesta? Cesta mudrce nebo mučedníka, oplatí se trápit mé oči a mou duši kvůli pravdě? Nebo je to jen cesta pravdy a na konci nečeká nic než... Slepá ulička.

Citát Života

"Každý den je pro mě utrpení a bolest... Ale život je tak krátký že mě nutí tyhle pocity vychutnat."

"Every day for me, is misery and pain ... But life is so short, that makes me enjoy these feelings."